aneb jak jsem tréninkovou chybu využila při ošetřování rány.
Jak to všechno s touhle chybou začalo, inu tak, že se ze začátku Amber nenechala moc dobře chytit. Nebyla u mě ještě moc dlouho doma, a tak zřejmě nevěděla, co může a co nemůže čekat. Mno, a tak jsem vždycky při nějaké práci ve výběhu měla u sebe mrkev. A tu mrkev jsem nechala upadnout, když jsem byla poblíž Amber. A Amber, když zjistila, že ta mrkev padá ze mě, tak začala chodit blíž. A já jí vždycky dala nějakou tu mrkev. A takhle ta chyba vznikla. Po pár opakováních se z toho vyklubal nepříliš zvládnutý začátek lekce. Z pohledu koně: "Přijdu, dostanu mrkev." Z pohledu trenéra: "Furt mám tu herku za zadkem, dokud jí nedám mrkev. A pak ji mám zase za zadkem."
V té době ovšem účel posvětil prostředky a Amber se stala nebývale kontaktní koňskou osobou, kterou prozatím (až na některé výjimky) stále je. Téhle neplechy v tréninku, kdy lekci začínal kůň a ne já, jsem se zbavila poměrně lehce. Celou záležitost jsem nechala tak nějak trochu vyhnít, trochu jsem ji poupravila a docela to fungovalo, mohla jsem uklízet bobky bez asistence.
A pak se stalo to, proč s tím vším začínám. Amber dostala do odulého zaníceného pysku rukavici a bylo potřeba se o tu rukavici trochu starat... to si myslela paní doktorka, to jsem si myslela já, ovšem Amber o tom nebyla úplně přesvědčená. Přicvaknutá k vodítku o tom nebyla přesvědčená vůbec, puštěná na volno se zdála být aplikaci mé péče trochu nakloněnější, to jsem si ovšem pohnojila, jakmile jsem podlehla pokušení Amber čapnout za ohlávku a pořádně jí tu její vopuchlou držku zmáčknout. Pak zdrhla. Na ohlávku si nenechala sáhnout, natož na pysk. Pak jsem brečela, ne, kecám, nebrečela, ale skoro. Pak jsem si řekla, že na to prdím, mrskla jsem po kobyle hrst mrkve ... jakože konec lekce a šla jsem sbírat, co mi tam přes noc nadělily. A u toho vymýšlet plán. Velký projekt, jak dostanu Amber z hlavy ohlávku...
A jak jsem tu ohlávku z té hlavy dostala? Docela jednoduše. Jezdila jsem kolem koní kolečkem a rozhazovala mrkev jako Večerníček hází lístky pohádek. Žlutá ropucha posbírala mrkev a šla se opět věnovat svým věcem spojeným se senem a tak. Červená ropucha si ovšem patrně obnovila nějaký vyčpělý spoj v mozku a začala mě pronásledovat. A to účel posvětil prostředky podruhé. Nejenže jsem sundala ohlávku, jako bonus jsem se mohla dotknout pysku a následně podat mrkev přímo z ruky a při té příležitosti pysk lehce zmáčknout. Jupijéejchuchu, jestli nebylo vyhráno úplně, tak napůl určitě.
Od té doby vyjíždím pravidelně pětkrát denně se svou pojízdnou ošetřovnou, na jednom držadle přilepený stříbrnou páskou kyblík s Betadinou, kolem pasu kapsu mrkve, po kapsách injekční stříkačky a ubrousky. Amber vidí mou rachotící ordinaci a začíná mě pronásledovat, čehož využívám k tomu, že ji nejprve vykoupu v Betadině a následně vymačkávám žlutooranžovou věc z pysku, následuje další koupel v Betadině. Pokud je toho na Amber moc a odchází, já taky odcházím, odcházím sebrat další bobek, načež se to Amer rozleží a začíná mě opět pronásledovat. Já vím, je blbý trestat koně za to, že odejde, ale prostě to potřebuju nějak ošetřovat, mno.
Takže když to vezmu kolem a kolem ... nebojte se chyb v tréninku, nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit.
Komentáře
Okomentovat